Bára: Dášo, můžeš nám říct, kde jsi se narodila a kolik je ti let?
Dáša: Narodila jsem se na severu, v malém městečku Varnsdorf, dále jsem žila na vesnici ve Chřibské a je mi 45 let.

Bára: Vím, že v současnosti žiješ v Praze, proto se ptám, co tě do Prahy přivedlo?
Dáša: Láska. S manželem jsme se seznámili přes internet a já se pak přistěhovala k němu do Prahy, kde spolu žijeme 20 let.

Bára: Jak dlouho již pracuješ ve firmě Jdunato a jak ses o ní dozvěděla?
Dáša: Ve firmě pracuji asi 5 let. Dozvěděla jsem se o ní od kamarádky.

Bára: Jaké práce jsi dosud zastávala a co děláš nyní?
Dáša: Zastávala jsem různé práce, v restauraci jako servírka, v obchodě jako prodavačka, dále jsem po mateřské šla do invalidního důchodu a pracovala jsem v administrativě. Nyní již pár let pracuji ve firmě Jdunato, dělala jsem fotbal – hodnocení, Instagram – videa, nyní jsem ve Formuleshopu, kde pracuji jako manažerka.

Bára: V čem spočívá tvá současná práce?
Dáša: Má práce spočívá v tom, že vyřizuji objednávky jako moji kolegové, starám se o obalové materiály ve skladu, aby bylo zboží správně popsané, naskladňuji zboží – zalistovávám a také se snažím vést svůj tým co nejlépe, abychom byli všichni spokojeni.

Bára: Jak konkrétně funguje proces zaslání zboží (merche) z e-shopu po dodání k zákazníkovi?
Dáša: První pracovník vyhledá objednávku v počítači a druhý pracovník vyhledá poptávané zboží ve skladu. Je nutné zboží zabalit, polepit páskou Formuleshopu. Mezi tím první pracovník vytiskne příslušnou etiketu s adresou a způsobem odeslání. Tu druhý pracovník nalepí na balíček. První pracovník vyřídí objednávku na počítači a balík je tak připraven k expedici. Potom se balíčky odnáší do zásilkovny, která balíčky zákazníkovi doručí. Jsme schopni zboží vyměnit, např. velikost či druh zboží nebo vyřídit reklamaci.

Bára: Kolik lidí pracuje ve tvém týmu?
Dáša: V mém týmu pracuje 5 lidí, se mnou je nás 6.

Bára: Jaké to pro tebe je, pracovat v jednom týmu spolu s tvým manželem a být spolu i doma?
Dáša: No, musím říct, že mi to vůbec nevadí, naopak, jsem ráda, že pracujeme spolu a doma také fungujeme úplně normálně. Asi je to nezvyklé, ale je to pro mě přirozené.

Bára: Máš zde přátele?
Dáša: Já myslím, že mám, snažím se s lidmi vycházet co nejlépe, pomáhat komukoliv, kdo mou pomoc momentálně potřebuje.

Bára: Doporučila bys ostatním lidem s hendikepem, aby zde pracovali?
Dáša: S čistým svědomím a srdcem bych to doporučila hendikepovaným lidem všem, jelikož jsme ve firmě jedna velká rodina, já jsem zde velice spokojená a hlavní důvod je, že máme nejlepšího ředitele, jakého jsme si mohli přát. Je to nejen skvělý šéf, ale i člověk a takových je hodně málo. Plno šéfů a ředitelů, by se od našeho mohli učit, jak se jedná s lidmi.

Rozhovor s kolegyní Dášou ze Jdunato připravila Mgr. Bára Lacinová.

Bára: Katko, můžu se zeptat, odkud pocházíš a kolik je ti let?
Katka: Narodila jsem se v Praze, je mi 49 let a většinu života žiju na bohnickém sídlišti. Moji rodiče pocházeli z Třeboně, takže mám silný vztah k jižním Čechám.

Bára: Jak ses dozvěděla o firmě Jdunato?
Katka: Dozvěděla jsem se o ní od sociální pracovnice v Centru duševního zdraví Praha 8. Jsem moc ráda, že mi o firmě Jdunato řekla, jsem tu moc spokojená.

Bára: Jaké práce jsi zde předtím vykonávala?
Katka: Začala jsem překlady z angličtiny, to mě velmi bavilo, protože jsem studovala jazyky. Pak jsem přešla na popisy zboží pro instagramový účet s tipy na dárky.

Bára: Jakou práci děláš nyní?
Katka: Před několika měsíci jsem začala pracovat na potisku triček..

Bára: Můžeš nám popsat, co je náplní tvé práce?
Katka: Náplní mé práce je transferový potisk triček. Grafika, kterou připraví grafik, se nejprve vytiskne na speciální fólii, na ni se nanese lepidlo, usuší se v sušičce a nakonec se zalisuje na tričko. Před zalisováním je nutné si přesně vyměřit, kam motiv umístit. K mé práci patří samozřejmě také péče o sklad triček, čištění a reset tiskárny, dolévání barev, balení a další.

Bára: Jak dlouho trvá vytvoření potisku na tričko?
Katka: To hodně záleží na typu obrázku či nápisu. Malý jednobarevný nápis typu jmenovka se dá zvládnout za 10 minut. Větší plnobarevné motivy trvají asi 15-20 minut. To je ovšem čistý čas tisku, do kterého nezapočítávám přípravnou fázi, kam patří přeměření trička a případný pokusný tisk, je-li grafika nezvyklého tvaru.

Bára: Kolik triček jsi dosud potiskla a pro koho byly určené?
Katka: Dosud jsme potiskli zhruba 50 triček, když nezapočítávám cvičná trička, kdy jsme se potisk učili. Byla určená pro naše kolegy z ostatních projektů Jdunato, pro výrobu koberečků U.RUG a pro Formuleshop.

Bára: Kolik lidí pracuje ve vašem týmu a co dělají ti ostatní?
Katka: Náš tým vedou dva vedoucí, samotnému tisku se věnujeme tři, jedna kolegyně se zaměřuje na marketing, jedna dělá zároveň tisk i marketing a jeden kolega vytváří e-shop.

Rozhovor s kolegyní Katkou ze Jdunato připravila Mgr. Bára Lacinová.

Bára: Nejdříve, kdy a kde ses narodil, Ondro, a kolik je ti let?
Ondra: Narodil jsem se v roce 1992 v Praze, je mi teď 32 let.

Bára: Řekni nám, jak dlouho pracuješ ve společnosti Jdunato?
Ondra: Pokud si správně pamatuji, pracuji zde od září 2020.

Bára: Jaké práce jsi zde vykonával?
Ondra: Nejdříve jsem se podílel na vývoji jakési fotbalové aplikace. Pak jsem pracoval pod Nikolou Kohoutem jako grafik. To mě ale zas tak moc nenaplňovalo, tak jsem si pak vymyslel, že bych mohl některé cizince, co ve firmě tenkrát pracovali, doučovat češtinu. No a někdy, tuším, v roce 2022 jsem začal pracovat na recepci. Letos v létě jsem se pak doslechl, že ředitel má nějaké plány s výrobou koberců a já jsem se chtěl naučit něco nového. Takže teď dělám částečně na recepci a částečně vyrábím koberce.

Bára: Co tě přitáhlo k této nové práci s výrobou koberečků?
Ondra: Jednak jsem se chtěl naučit něco nového. Mám takový trochu líný mozek, jelikož většinu mojí energie spolkne má nemoc, ale rád se učím nové věci. Zároveň ale potřebuji mít práci, která není moc proměnlivá, protože jakmile mám řešit nějaké nečekané situace, tak je většinou řeším dost chaoticky. Také mě trochu lákal ten umělecký směr té činnosti, chtěl bych třeba umět pěkně malovat, hrát na hudební nástroj nebo tak něco. A zadruhé mi ředitel slíbil, že bych tuto práci mohl dělat na vyšší úvazek, zatímco na recepci je ten úvazek limitován. No, a nakonec je i docela příjemné, když člověk vyrobí něco hmatatelného, co se navíc ostatním lidem líbí.

Bára: Odkud bereš náměty (předlohy) pro tvorbu?
Ondra: Buďto vyrábím na zakázku anebo se třeba s ředitelem domluvíme na námětu, který by se mohl lidem líbit a který bych zároveň zvládl vyšít.

Bára: Můžeš nám říci, jak se tato práce dělá?
Ondra: Nejdříve se na dřevěný rám natáhne plátno. Poté se na plátno promítne za pomocí promítačky obrázek, který chceme vyšívat, a ten pak obkreslím. Poté vezmu vlnu a natáhnu ji do takové speciální pistole, pomocí které pak nastřeluji zmíněnou vlnu do plátna. Poté, co je obrázek vyšitý, tak natřu jednu stranu lepidlem, nalepím podkladovou vrstvu a nechám zaschnout. Další den pak vzniklý kobereček vystřihneme a upravujeme pomocí holicího strojku.

Bára: Kolik koberečků jsi dosud vyrobil? Je tato práce náročná?
Ondra: Nepočítám to, zatím moc ne, asi tak 10, možná 15. Těžko říct, jestli je tato práce náročná, zaprvé pro každého je náročné něco jiného a zadruhé záleží také na tom, co za koberec se zrovna vyšívá. A záleží i na dalších okolnostech. Když například vyšívám nějaké místo, které se nachází nízko, tak se k tomu musím sehnout, a to pak člověk cítí v nohách. Ale tak to by se dalo teoreticky řešit nějakým posuvným rámem. Hodně mi lidi říkají, že by to, co dělám já, nezvládli, ale já myslím, že je to hlavně o cviku. Mám asi i trochu nějaký talent, vzpomínám si například na soutěž kreslení ve školce, kdy jsme měli všichni zadáno nakreslit jednu a tu samou postavičku. Já jsem snad jako jediný nakreslil něco, co se té postavičce podobalo a suverénně jsem vyhrál nad těmi patvary, co nakreslily ostatní děti. Ale dál jsem svoje kreslení nijak moc nerozvíjel a teď kreslím průměrně. Takže asi pro to vyšívání koberečků mám trochu cit, ale přikláním se k názoru, že s tréninkem by to, co zvládnu já, zvládla většina lidí.

Bára: Jak dlouho ti trvá vyrobit takový větší kobereček jako je třeba model auta?
Ondra: Těžko se mi to odhaduje, jelikož velmi často si dělám přestávky. Ale třeba teďka to auto, co jsem dělal, mohlo čistého času zabrat deset až dvanáct hodin. Když dělám nějaký jednodušší koberec, nad kterým člověk nemusí nějak zvlášť přemýšlet, tak to pak jsem schopný udělat v podstatě za den nebo i méně. Záleží také na velikosti. Ale jak jsem již zmínil, je pro mě docela vyčerpávající nad něčím dlouho přemýšlet, například nad tím, jak mám nějaké problematické místo vyšít, a pak se ještě soustředit na to, abych to vyšil co nejlépe. To se pak po krátké chvilce cítím unavený a musím si dát přestávku, takže u složitějších koberců se ta doba roztáhne třeba i do týdne či do dvou.

Rozhovor s kolegou Ondrou ze Jdunato připravila Mgr. Bára Lacinová. Zobrazené koberečky s kočičkou i autem jsou Ondrovy výtvory. Další informace o kobercích, které se ve Jdunato vyrábějí, najdete na webu www.urug.cz.