Blog Jdunato
Katka

Rozhovor s paralympioničkou Kateřinou Cuřínovou, kolegyní ze Jdunato

Katka se narodila v Jeseníku 18. srpna 1986, nyní je jí 38 let. Katka reprezentuje Českou republiku v boccie. Boccia je sport, který na mezinárodním poli hrají sportovci, kteří jsou z důvodu svého postižení na vozíku a je jedním ze dvou sportů, které nemají ekvivalent na olympijských hrách. Bocciu hrají jednotlivci, páry nebo týmy se třemi hráči. Všechny disciplíny hrají zároveň ženy i muži. Boccia je hra o strategii a přesnosti, cílem hry je umístit kožené míčky, červené nebo modré, co nejblíže cílovému bílému míčku. Každý hráč má šest míčků na „end“ a každý „end“ je limitován časem, hraje se na čtyři endy (týmy na šest endů). Vítězem je hráč, nebo tým, jejichž míčky jsou umístěny nejblíže k bílému míčku. Pro závodní účely jsou sportovci klasifikováni do tříd dle jejich typu postižení.

Pokračovat


Bára: Co je to boccia?
Katka: Boccia je podobná hře petanque, kde se hodí bílý košonek (bílý cílový míček) a snažíte se dostat kovovými koulemi co nejblíže. Vyhrává ta barva, které se to podaří nejlépe. Boccia je vlastně úplně to samé jako petanque, akorát ty míče jsou kožené a lehčí.

Bára: Jak ses k této hře dostala?
Katka: K boccie jsem se dostala tak, že jsem odjela do lázní Teplice v Čechách na rehabilitaci po operaci páteře. Tam jsem se seznámila s panem Miroslavem Míčou, který mě v tu dobu začal trénovat. Bylo mi nabídnuto hrát za Lázně Teplice a já to přijala, protože v Olomouci tenkrát nebyl vytvořen žádný klub, za který bych mohla hrát. Začala jsem tedy už v 15 letech.

Bára: Co považuješ za dosavadní vrchol své sportovní kariéry?
Katka: Za dosavadní vrchol považuji, že jsem se mohla 2x zúčastnit paralympijských her v Riu a Tokiu. Letos jsem v Paříži nebyla ze zdravotních důvodů. Také jsem tentokrát neměla tolik bodů a tolik se mi nedařilo, jak jsem potřebovala.

Bára: Prožila jsi v životě už nějaké zlomové okamžiky?
Katka: Těch zlomových okamžiků bylo určitě hodně. Jeden z největších okamžiků bylo, že jsem šla studovat do Jedličkova ústavu v Praze v 19 letech obchodní dvouletou školu. To bylo něco jako obchodní akademie bez maturity. Díky tomu jsem se dostala do Prahy, kde je mnohem více příležitostí pro samostatný život pro hendikepované.

Bára: Kdy jsi začala pracovat tady u nás v Jdunato?
Katka: Před 3,5 lety. Na počátku jsem hledala práci těsně po studiu, ale dlouho se mi nedařilo najít tu správnou pro mě. Tuto práci jsem získala na doporučení od kamarádky.

Bára: Jsi spokojená v naší firmě?
Katka: Jsem velmi spokojená v tomto pracovním kolektivu a vážím si toho, jak si dokážeme vyjít vstříc. Podle mého názoru by měl stát tyto firmy více podporovat, aby bylo více pracovních příležitostí pro hendikepované a měli možnost začlenit se do kolektivu. Za druhé by tato pracovní místa měla být lépe financována, aby byla naše práce více finančně ohodnocena.

Bára: Našla sis tady přátele?
Katka: Určitě. Díky této příležitosti jsem poznala spoustu skvělých lidí, se kterými se ráda setkávám i mimo pracovní dobu.

Bára: Doporučila bys práci ve Jdunato ostatním lidem s hendikepem?
Katka: Doporučila bych tuto práci lidem s hendikepem, ať už tělesným nebo duševním. Na otevřeném trhu práce by to bylo určitě lepší, jelikož je tam více pracovních příležitostí, které jsou lépe finančně ohodnocené, ale zaměstnavatelé nejsou připraveni zaměstnávat lidi s hendikepem a poskytnout jim přizpůsobené prostředí. Především proto, že nejsou dostatečně informovaní o tom, co obnáší potřeby hendikepovaného zaměstnance. Sama jsem si vyzkoušela, že na normálním trhu práce to není jednoduché.

Rozhovor pro Jdunato natočila s kolegyní Katkou Mgr. Bára Lacinová.



Brzy se zde objeví rozhovr s kolegou Ondrou o výrobě koberců na zakázku.
Rozhovor s kolegou ze Jdunato Ondrou o tvorbě koberců
Výroba koberce na míru začíná nápadem. Abychom mohli vytvořit přesně to, co si zákazník přeje, potřebujeme nejdříve základní informace: Jaký by měl být motiv? Jaký tvar koberce a velikost? Jakou obtížnost a detailing (např. stínování či textury) si zákazník přeje? A má být barevný okraj? Jakmile máme tyto informace, můžeme se pustit do práce. Nejprve pečlivě vybereme vhodná barevná vlákna, která odpovídají požadovanému motivu. Následně použijeme speciální náčiní na stříhání, šití a vytváření detailů podle dodaného návrhu. Proces zahrnuje přesné vytváření tvaru koberce, důkladné zpracování okrajů a přidání všech jemných detailů, které dávají koberci jeho jedinečný vzhled.

Bára: Nejdříve, kdy a kde ses narodil, Ondro, a kolik je ti let?
Ondra: Narodil jsem se v roce 1992 v Praze, je mi teď 32 let.

Bára: Řekni nám, jak dlouho pracuješ ve společnosti Jdunato?
Ondra: Pokud si správně pamatuji, pracuji zde od září 2020.

Bára: Jaké práce jsi zde vykonával?
Ondra: Nejdříve jsem se podílel na vývoji jakési fotbalové aplikace. Pak jsem pracoval pod Nikolou Kohoutem jako grafik. To mě ale zas tak moc nenaplňovalo, tak jsem si pak vymyslel, že bych mohl některé cizince, co ve firmě tenkrát pracovali, doučovat češtinu. No a někdy, tuším, v roce 2022 jsem začal pracovat na recepci. Letos v létě jsem se pak doslechl, že ředitel má nějaké plány s výrobou koberců a já jsem se chtěl naučit něco nového. Takže teď dělám částečně na recepci a částečně vyrábím koberce.

Bára: Co tě přitáhlo k této nové práci s výrobou koberečků?
Ondra: Jednak jsem se chtěl naučit něco nového. Mám takový trochu líný mozek, jelikož většinu mojí energie spolkne má nemoc, ale rád se učím nové věci. Zároveň ale potřebuji mít práci, která není moc proměnlivá, protože jakmile mám řešit nějaké nečekané situace, tak je většinou řeším dost chaoticky. Také mě trochu lákal ten umělecký směr té činnosti, chtěl bych třeba umět pěkně malovat, hrát na hudební nástroj nebo tak něco. A zadruhé mi ředitel slíbil, že bych tuto práci mohl dělat na vyšší úvazek, zatímco na recepci je ten úvazek limitován. No, a nakonec je i docela příjemné, když člověk vyrobí něco hmatatelného, co se navíc ostatním lidem líbí.

Bára: Odkud bereš náměty (předlohy) pro tvorbu?
Ondra: Buďto vyrábím na zakázku anebo se třeba s ředitelem domluvíme na námětu, který by se mohl lidem líbit a který bych zároveň zvládl vyšít.

Bára: Můžeš nám říci, jak se tato práce dělá?
Ondra: Nejdříve se na dřevěný rám natáhne plátno. Poté se na plátno promítne za pomocí promítačky obrázek, který chceme vyšívat, a ten pak obkreslím. Poté vezmu vlnu a natáhnu ji do takové speciální pistole, pomocí které pak nastřeluji zmíněnou vlnu do plátna. Poté, co je obrázek vyšitý, tak natřu jednu stranu lepidlem, nalepím podkladovou vrstvu a nechám zaschnout. Další den pak vzniklý kobereček vystřihneme a upravujeme pomocí holicího strojku.

Bára: Kolik koberečků jsi dosud vyrobil? Je tato práce náročná?
Ondra: Nepočítám to, zatím moc ne, asi tak 10, možná 15. Těžko říct, jestli je tato práce náročná, zaprvé pro každého je náročné něco jiného a zadruhé záleží také na tom, co za koberec se zrovna vyšívá. A záleží i na dalších okolnostech. Když například vyšívám nějaké místo, které se nachází nízko, tak se k tomu musím sehnout, a to pak člověk cítí v nohách. Ale tak to by se dalo teoreticky řešit nějakým posuvným rámem. Hodně mi lidi říkají, že by to, co dělám já, nezvládli, ale já myslím, že je to hlavně o cviku. Mám asi i trochu nějaký talent, vzpomínám si například na soutěž kreslení ve školce, kdy jsme měli všichni zadáno nakreslit jednu a tu samou postavičku. Já jsem snad jako jediný nakreslil něco, co se té postavičce podobalo a suverénně jsem vyhrál nad těmi patvary, co nakreslily ostatní děti. Ale dál jsem svoje kreslení nijak moc nerozvíjel a teď kreslím průměrně. Takže asi pro to vyšívání koberečků mám trochu cit, ale přikláním se k názoru, že s tréninkem by to, co zvládnu já, zvládla většina lidí.

Bára: Jak dlouho ti trvá vyrobit takový větší kobereček jako je třeba model auta?
Ondra: Těžko se mi to odhaduje, jelikož velmi často si dělám přestávky. Ale třeba teďka to auto, co jsem dělal, mohlo čistého času zabrat deset až dvanáct hodin. Když dělám nějaký jednodušší koberec, nad kterým člověk nemusí nějak zvlášť přemýšlet, tak to pak jsem schopný udělat v podstatě za den nebo i méně. Záleží také na velikosti. Ale jak jsem již zmínil, je pro mě docela vyčerpávající nad něčím dlouho přemýšlet, například nad tím, jak mám nějaké problematické místo vyšít, a pak se ještě soustředit na to, abych to vyšil co nejlépe. To se pak po krátké chvilce cítím unavený a musím si dát přestávku, takže u složitějších koberců se ta doba roztáhne třeba i do týdne či do dvou.

Rozhovor s kolegou Ondrou ze Jdunato připravila Mgr. Bára Lacinová. Zobrazené koberečky s kočičkou i autem jsou Ondrovy výtvory. Další informace o kobercích, které se ve Jdunato vyrábějí, najdete na webu www.urug.cz.
Baranova 30, Praha - Žižkov
​IČO 09689877
Tel. 736 698 697